O Valibukovi
V dávných dobách žil na Strážné hoře v dřevěném srubu vysoký a dobře stavěný muž. Silák, jen co je pravda, ale jeho srdce překypovalo dobrotou a kde mohl, tam ochotně pomohl. Jednou pomáhal při kácení lesa a válel bukové kmeny do města na opracování. Když lidé viděli, s jakou lehkostí kutálí kmeny stromů do města, začali mu říkat Valibuk. Valibuk byl pyšný na svoji novou přezdívku, ale pýcha mu stoupla do hlavy a začal se před lidmi chvástat: „Kamarádi, já se vůbec ničeho nebojím! Nic mě nezastraší, před nikým neuteču, ani kdyby se samotný ďábel přede mnou objevil.“ Kamarádi mu souhlasně přikyvovali a byli rádi, že mají takového siláka mezi sebou, protože Valibuk by se dokázal svým ohromným tělem postavit proti kdejakému nepříteli a snadno ho zahnat na útěk.
V té době se ve skále pod Strážnou horou usadil čert, který začal rozsévat zkázu ve svém okolí. Třebíčští obyvatelé mu začali přezdívat Pokušitel, protože neustále pokoušel lidi a naváděl je ke hříchu. Když se zpráva o Valibukovi dostala až k čertovým uším, pohrdavě prohlásil: „To jsou jen babské povídačky! Nikdo není silnější než já! A pokud tomu tak je, přijdu se brzy na toho vašeho Valibuka podívat.“ Čertovi se brzy donesla další zpráva, že Valibuk by se ani čerta nelekl. To čerta nesmírně popudilo a pronesl: „Však počkej, Valibuku, já ti ukážu, kdo je tady nebojácnější!“ Syn všemocného pekla přemýšlel, jak by vyzrál na Valibuka. „Pokoušet a přemlouvat Valibuka by nemělo smysl, proto ho musím vyzvat na souboj, jinak bych byl všem pro smích. A třeba to ani není pravda, třeba vůbec není silný a lidé mě jen straší. Musím proto Valibuku porazit v souboji za každou cenu!“ usmál se Pokušitel a odkráčel k místnímu kováři, aby si nechal ukovat pořádnou palici.
Na druhý den ráno již byla palice zhotovená a odpoledne již zašel na Strážnou horu v domnění, že se ho Valibuk lekne, když uvidí onu novou palici. Valibuka potkal před srubem, kde měl rozdělaný ohníček, na kterém si opékal divokého kance. Když statný Valibuk spatřil čerta, vůbec se ho nelekl a dokonce ho pozval, aby s ním poobědval a ochutnal kance, kterého ulovil. Čert byl z tohoto milého přijetí doslova paf, něco takového nečekal. Za chvíli se však vzpamatoval a uhodil na Valibuka: „Ty svý milý řečičky si nech pro někoho jiného! Nepřišel jsem se najíst, ale přišel jsem tě vyzvat na souboj! Ty tvý silácký řečičky už mi lezou krkem!“ „Tak jak myslíš, pané čert. Když jinak nedáš, budeme se bít. Ale to ti povídám, šetřit tě nebudu! Ale bít se budeme, až v klidu dojím oběd!“
Poté, co tak učinil, pronesl k Pokušiteli: „Jelikož ty máš palici, tak já si pro tu svoji zajdu také, ať je to vyrovnané. Valibuk za chvíli přišel s palicí a pustil se do čerta. Pokušitel bojoval s ohromnou silou, ale co to bylo v porovnání s Valibukovou? Zhola nic. Palice několik okamžiků bušily o sebe a čertovi začaly postupně docházet síly. Valibuk toho využil, praštil vší silou do čertovy palice a ta z čertových rukou odletěla tuze daleko. Pekelník se jal utíkat, avšak to nebylo tak lehké, když měl v patách Valibuka. V jednu chvíli se podařilo onomu synu pekel kousek poodběhnout Valibukovi a hned toho využil. Snažil se utéct zpět domů do pekla, přisedl si doprostřed na mýtinu, vytvořil kolem sebe hustý sirný kouř a snažil se prohrabat dolů. To však již přiběhl jeho sok a ten ani na chvíli nezaváhal a několikrát silně udeřil palicí doprostřed silného kouřového oblaku. Po jednom mocném seknutí se ozvalo čertovo úpění. Pak z ničeho nic čert zmizel a oblak s ním. Zůstala po něm díra, kterou se čert dostal do pekla a kus uťatého zadku. Pokušitel se už nikdy na Strážnou horu nevrátil a jeho zadek tam zůstal tak dlouho, že časem zkameněl, takže ho můžete vidět dodnes.
Kam dál?
Jak se z Třebíče cestovalo
Ač město Třebíč vzniklo na křižovatce obchodních cest u brodu přes řeku Jihlavu, v průběhu století se tyto cesty od města oddálily a přestože se město nacházelo uprostřed jihozápadní Moravy a počtem byla lidnatější pouze Jihlava a Znojmo, tak se
Cyril Čeloud: O hlásném na věži třebíčské
Původní text pověsti o hlásném, jak ji zachytil roku 1895 kostelník u sv. Martina Cyril Čeloud (1872-1928).