Byla chladná prosincová noc a tmu vznášející se nad městem místy prosvěcovala pouze osamocená světla z domů na náměstí a v ulicích okolo věže. V jejich záři se leskly vločky sněhu snášející se do údolí. Některé z nich ulpívaly také na kraji ochozu, kde se pomalu vytvářel jemný bílý poprašek sněhu. Na zábradlí nad ním visela lucerna, která byla dalším zdrojem žlutého světla uprostřed toho černobílého světa a patřila věžníkovi, tedy hlásnému.

Ten obýval byt na věži a měl na starost pravidelně hlásit čas i obhlížet celé město a včas varovat před hrozbami, mezi které v těch dobách patřil třeba požár. V čase našeho vyprávění byl věžníkem poněkud nerozvážný a sebevědomý muž.

Toho večera vyšel před jedenáctou hodinou na ochoz, vzal ze zábradlí lucernu a pomalu obcházel věž a shlížel na město. Odtroubil čas již na dvě strany, když se dostal na jižní část ochozu směřující k tehdy jedinému městskému hřbitovu. Co kdo pamatoval, bylo tradicí na tuto stranu, v úctě k pohřbeným, z věže netroubit. Hlásnému však noc co noc vrtalo hlavou, co se stane, když zatroubí. Vždyť se až tak moc udát nemůže. Stál u zábradlí a z ničeho nic měl troubu u úst. „Proč to tedy pro jednou nezkusit, aspoň si užijí na hřbitově trochu muziky,“ pomyslel si a zatroubil.

Okamžitě však odtrhl troubu od úst a přitiskl se ke zdi, ne však svojí vlastní silou. Pod krkem ho totiž svírala ruka tvořená pouze kostmi. Pozvedl oči a spatřil lebku, holou lebku. Zděšenýma očima přejel pohledem po celé postavě kostlivce. „Vyrušil jsi náš klid. Ještě jednou a draze zaplatíš,“ zaklapal hrozivě zuby o sebe. Sotva dýchající hlásný se zmohl pouze na souhlasné přikývnutí, načež ho kostlivec pustil a zmizel.

Nikdy až do zrušení hlásného na věži se již nikdo neopovážil troubit ke hřbitovu a rušit tak klid zesnulých.