O hlásném a proč netroubil ke hřbitovu
Byla chladná prosincová noc a tmu vznášející se nad městem místy prosvěcovala pouze osamocená světla z domů na náměstí a v ulicích okolo věže. V jejich záři se leskly vločky sněhu snášející se do údolí. Některé z nich ulpívaly také na kraji ochozu, kde se pomalu vytvářel jemný bílý poprašek sněhu. Na zábradlí nad ním visela lucerna, která byla dalším zdrojem žlutého světla uprostřed toho černobílého světa a patřila věžníkovi, tedy hlásnému.
Ten obýval byt na věži a měl na starost pravidelně hlásit čas i obhlížet celé město a včas varovat před hrozbami, mezi které v těch dobách patřil třeba požár. V čase našeho vyprávění byl věžníkem poněkud nerozvážný a sebevědomý muž.
Toho večera vyšel před jedenáctou hodinou na ochoz, vzal ze zábradlí lucernu a pomalu obcházel věž a shlížel na město. Odtroubil čas již na dvě strany, když se dostal na jižní část ochozu směřující k tehdy jedinému městskému hřbitovu. Co kdo pamatoval, bylo tradicí na tuto stranu, v úctě k pohřbeným, z věže netroubit. Hlásnému však noc co noc vrtalo hlavou, co se stane, když zatroubí. Vždyť se až tak moc udát nemůže. Stál u zábradlí a z ničeho nic měl troubu u úst. „Proč to tedy pro jednou nezkusit, aspoň si užijí na hřbitově trochu muziky,“ pomyslel si a zatroubil.
Okamžitě však odtrhl troubu od úst a přitiskl se ke zdi, ne však svojí vlastní silou. Pod krkem ho totiž svírala ruka tvořená pouze kostmi. Pozvedl oči a spatřil lebku, holou lebku. Zděšenýma očima přejel pohledem po celé postavě kostlivce. „Vyrušil jsi náš klid. Ještě jednou a draze zaplatíš,“ zaklapal hrozivě zuby o sebe. Sotva dýchající hlásný se zmohl pouze na souhlasné přikývnutí, načež ho kostlivec pustil a zmizel.
Nikdy až do zrušení hlásného na věži se již nikdo neopovážil troubit ke hřbitovu a rušit tak klid zesnulých.
O hlásném
Hlásný, neboli věžník obýval byt na věži. Ten byl tvořen dvěma místnostmi s předsíní. V předsíni se nacházela kuchyně, vstup na ochoz a schody na půdu. Byt byl obydlen až do roku 1956, tehdy však už pouze nájemníky coby městský byt. Po jejich vystěhování jej využívala Civilní obrana ke spojení radiostanicí.
Věžníkovo povolání sestávalo z několika povinností. Tou hlavní bylo po odbití hodin troubit z ochozu věže do tří světových stran. Též musel sledovat město a oznamovat vzniklý požár, který mohl z věže zjistit rychle. S tím souvisela pozdější povinnost vyvěšení červeného praporu ve dne, či rozsvěcení červeného světla v noci, ve směru požáru.
Za poplatek také zvonil věžník umíráčkem na ochozu věže, když zemřel některý z měšťanů. Zvony městské věže doprovázely i smuteční průvody. Ty které šly od baziliky, doprovázel od přejití řeky Jihlavy po dosažení starého hřbitova.
Mezi poslední úkoly věžníka patřilo natahování hodin, odbíjení každé čtvrt hodiny a kontrolování přesnosti času na hodinách srovnáním s vždy přesnými hodinami na nádraží. Věžník též dbal o čistotu ochozu a dvakrát ročně umýval všechny schody.
Kam dál?
Jak se v Třebíči vařilo a jedlo
Jídelní lístek třebíčských domácností se v časech minulých řídil až překvapivou pravidelností. Mimo období zabíjaček a svátků.
Proč je Třebíč Třebíčí
O názvu města Třebíče kolují různá vyprávění. Většina z nich vychází ze slovních hrátek s tímto slovem, my si dnes však povíme o možnosti, která je nejpravděpodobnější.